Cesta do Luhačovic
První letošní rekondiční pobyt se konal hned začátkem března. Trochu jsme se bály tak předjarního termínu, vzít si zimní výbavu nebo jarní? To byly otázky před odjezdem. „Kdybych to byl býval věděl…“, že bude letní počasí, bylo by rozhodování mnohem jednodušší. Cestou z Prahy byla mlha, ale už na Moravě se objevilo sluníčko a neopustilo nás celý týden.
Luhačovice, největší lázně na Moravě, nás přivítaly, lázeňské auto nás brzy zavezlo před „náš“ hotel Jestřabí. Je to jedna z památkově chráněných budov Dušana Jurkoviče, které zdobí lázně zasazené do údolí řeky Šťávnice v chráněné krajinné oblasti Bílých Karpat.
Po přihlášení v recepci domu B. Smetany jsme hned vyzkoušely cukrárnu U kočky a na sluníčku při dobré kávě probraly vše, co nás čeká. Prošly jsme se po parku a těšily se na večer, kdy si po večeři povíme o možnostech, jak pobyt využít k posílení zdraví a k odpočinku.
Hotel Jestřabí a lázeňské procedury
Druhý den jsme hned zahájily procedurami. Výhodou bylo, že bylo vše „pod jednou střechou“ – nadstandardní stravování (vydatné snídaně, velký výběr jídel večer a ještě malé polední občerstvení), příjemné prostorné pokoje, místo pro setkávání nás Alenek a hlavně možnost v župánku přejít na klasickou nebo relaxační masáž, rašelinový obklad nebo oxygenoterapii. Jen k minerálnímu prameni Vincentka jsme se rády pěkně oblékly a prošly. Velmi příjemné bylo plavání v teplé vodě krásného bazénu v Jurkovičově domě s výhledem na nebe prosklenou střechou, s masážními tryskami a vířivkou.
Sluneční lázně, arteterapie a muzikorelaxace
Kromě známých a obvyklých lázeňských procedur (s příjemným a vstřícným personálem) zaměřených na dýchání a pohybové ústrojí jsme měly dvě překvapivá setkání v nově zrekonstruovaných Slunečních lázních. V neděli to byla skupinová arteterapie, cesta ke zklidnění, odpočinku a relaxaci. Přes obavy, že nezvládneme nakreslit něco smysluplného, všechny jsme to zvládly. Byly jsme až překvapeny, co dokážeme vytvořit ze zpočátku jednoduchých vlnovek na bílé ploše barevnými pastelkami. Vložit do obrázku to, co máme v nitru a o čem nevíme, k tomu nás přivedla úžasná paní arteterapeutka Andrea Zacharová. Bylo to pro nás po všech stránkách obohacující.
Na terapii jsme přišly v alenských tričkách, protože následovala „vzduchoplavba s Irenkou“. Prošly jsme se po Vodoléčebných lázních, prohlédly si bazén bývalých říčních lázní (přestavěných D. Jurkovičem z Jestřabského mlýna) a zajímavé kabinky kolem a potom si zde vyzkoušely „staré časy“. V prvních letech 20. století se sem chodily opalovat dámy a pánové a užívali si tzv. vzduchoplavbu – nenáročné cvičení zaměřené na posilování dýchacích cest. Zásada je cvičit dle svých možností. A to jsme také pod vedením Irenky udělaly.
Druhé setkání nás čekalo v pondělí – skupinová muzikorelaxace v Jurkovičově odpočívárně – harmonizace těla a obnova energetické rovnováhy – se sympatickým muzikantem a terapeutem, který nás (některé vsedě, některé vleže) uklidňující hudbou a zvuky zvláštních rozličných nástrojů příjemně zklidnil. Jen Zdenu naopak vyprovokoval k samostatným pokusům o vyluzování tónů na neznámých nástrojích.
Procházky po Luhačovicích
Na vycházkách jsme od našeho krásného hotelu pod Jestřábí horou procházely japonskou zahrádkou kolem řeky Šťávnice do lázeňského parku s hudebním altánkem, sochou zakladatele těchto lázní Dr. Františka Veselého, kolem secesního domu Bedřicha Smetany s Bruselskou fontánou před ním, s kolonádou a pavilonem Vincentka (kde se nedělní odpoledne konal krásný koncert Dívčího saxofonového orchestru), kaplí sv. Alžběty a několika kaváren a krásných vil. Pěší zónou jsme se dostaly až do městské části Luhačovic s moderním kostelem sv. Rodiny. Také jsme se vydaly po křížové cestě, která vede až k Jezírku lásky, ale tam už jsme nevyšláply. Přesto jako odměnu jsme pak nemohly vynechat čokoládovnu.
Pozlovická přehrada a okolí
Delší vycházka vedla za teplého počasí od Slunečních lázní Jurkovičovou alejí na Pozlovickou přehradu, dál přes hráz nahoru do Pozlovic, kolem kostela sv. Martina a Pozlovického potoka zpět k Augustiniánskému klášteru a domů do Jestřabí. Rády jsme si také prohlédly Pražskou čtvrť, kde jsou vily pojmenované Hradčany, Vyšehrad, Emauzy, Petřín, Loreta a další. Ani se to nezdálo, ale ušly jsme 9 km, což byl pro některé z nás rekord týdne.
Kultura a společenský program
Nezapomněly jsme ani na společenská setkání a kulturu, divadlo sice nehrálo, ale v kině jsme viděly úžasný film Neporazitelní a obdivovaly paralympijské hry, odvahu parahokejistů i herecké výkony Ondřeje Trojana a Hynka Čermáka. Také živou hudbu jsme si poslechly, došlo i na taneček. Škoda, že jsme neměly možnost potkat dámy z Luhačovického okrašlovacího spolku Calma, pojmenovaného podle Marie Calmy Veselé, pěvkyně, spisovatelky a manželky MUDr. Veselého. Ty se ve svých kloboucích objeví na kolonádě až v letní sezóně. Šedé buňky mozkové jsme namáhaly A–Z kvízem zaměřeným na znalosti z kultury. Zjišťovaly jsme, co z kultury víme, co jsme zapomněly nebo i to, co nikdo z nás nevěděl a slyšel poprvé.
Výlet do Zlína
Jedno odpoledne jsme si vyhradily bez procedur a jely na výlet do Zlína. Moderní Baťovo město se rozkládá na rozhraní Hostýnských a Vizovických vrchů. Radnici jsme viděly, dokonce i kostel sv. Filipa a Jakuba a divadlo, ale to jen proto, že jsme bloudily neznámým městem a hledaly Památník Tomáše Bati, který postavil architekt František Gahura. Nakonec jsme opravdu našly zasněženou sjezdovku ve městě i s lyžaři a pod ní velkou prosklenou budovu. Při zajímavé přednášce o rodině Baťů a jejich úspěších v mnoha oborech podnikání jsme viděly i maketu letadla, ve kterém Tomáš Baťa zahynul.
Závěrečné ohlédnutí
Závěrečný večer jsme hodnotily, podle písemných vyznání panovala všeobecná spokojenost. Načerpaly jsme sílu, užily klid a obdivovaly jedinečnou architekturu. Vtipně pobyt popsala jako vždy básnířka Marta. Poděkovaly jsme v lázních všem, kteří nám pomáhali, a věříme, že jsme je i my potěšily dárečky, čtyřlístky, náramky a dalšími upomínkami na ALEN. Poděkování patří manažerce paní Ing. Anně Tesaříkové a milé duši jídelny a kuchyně, obě dámy nám splnily vše, co jsme si jen mohly přát. Byla nás menší skupinka deseti žen, o to víc jsme byly spolu. Děkuji všem Alenkám za krásné setkání a společné chvíle. Odjet se nám nechtělo. Jak se ukázalo, odvezly jsme si společně i krásné letní počasí, při návratu do Prahy místy už pršelo. Kdo asi nad námi drží tu šťastnou ruku?
Daniela
