Jednoho dne je diagnóza definitivně stanovena. Už nemám žádnou skulinku, ve které bych mohla ještě doufat, že to všechno je omyl nebo že se to týká někoho jiného. Je to rakovina a je moje! Najednou jsem si uvědomila, že celý můj život směřoval k tomuto dni, k tomuto předělu. A to mě kupodivu uklidnilo. Je to osud a je to zároveň výzva pro mě, jak se k němu postavím.
Nejtěžší je jak to říct svým blízkým, přátelům a známým. Jak to říct matce, která už jednou prožila toto trauma se svou maminkou a záhy ji vyprovodila na cestu poslední. Bude si myslet, že se situace opakuje – tentokráte s dcerou – a bude nešťastná. Nemám vůbec odvahu říct jí o svém nálezu. A tak se, když přijde řeč na mé častější návštěvy u lékařů (do té doby jsem nikdy vážněji nestonala), vymlouvám na různé ženské problémy, o kterých vím, že nebude maminka vyzvídat (byla ze staré školy, o tom se u nás nemluvilo). Ale pak přijde den nástupu do nemocnice a operace. Výmluvy na vyšetření už neobstojí. Pozdě večer před plánovanou operací zvedám telefon a skryta „ve sluchátku“ říkám mamince co potřebuji a rychle zavěsím.
To s manželem to bylo jiné. Od počátku se mnou všechny postupné kroky, sdělení a šoky absolvoval. A řekl mi „nic si z toho nedělej, takových žen je spousta“. Nevím, jak to věděl, já do té doby neznala žádnou, která to přežila. Tak jsem podstoupila operaci – ablaci prsu – a domu jsem se vrátila vlastně o něco lehčí, nevěřila bych, že je skutečně znát na páteři váhový rozdíl vpředu na hrudníku. Nosila jsem volné bluzičky a do postele košilku. Na dotaz, jestli to myslím vážně, že si chci nechat vrchní díl pyžama, jsem odpovídala, že muž nemusí vidět všechno. Myslela jsem tím jizvu, která nebyla moc pěkná. Tak on nenaléhal, ale samozřejmě, že nám to dlouho nevydrželo. Brzy po zahojení rány jsme se vrátili ke svým starým rituálům a všechno bylo jako dřív. Myslím, že žena to musí manželovi ulehčit, nemluvit o sobě jako o postižené, ale chovat se normálně. Muži to mají těžké, nevědí, co pro nás ztráta prsu znamená a tak taky neví, jak se k nám chovat. Potřebují podat ruku a navést správný směrem .…. Pak jim na nás nic nechybí.
Teď po více letech od té těžké doby znám spoustu žen, které přežily rakovinu, stýkám se s nimi a pracuji pro ně, pomáhám jim, protože mám stejné zkušenosti za sebou. Tyto ženy kupodivu svůj soukromý život včetně sexuálního prožívají většinou úplně normálně jako já. Jen můj muž se občas zeptá, proč to lepší ňadro na noc odkládám.
Daniela