Ve čtvrtek 28. května jsme naplánovaly výlet do Lidic, kde jsme se měly potkat s naší skvělou kamarádkou, nakladatelkou, spisovatelkou a bývalou novinářkou Slávkou Kopeckou.
Vzhledem k velmi teplému počasí se výletu zúčastnilo pouze šest ALENek. Slávka nás očekávala na svém skládacím elektrokole na stanici autobusu č. 300 – Památník Lidice a dále nás provázela.
První zastávkou byla Výstavní síň pod Tribunou. Expozice „Lidice (v) minulosti ukazuje nejen celý tragický příběh obce Lidice, ale jsou zde zobrazeny i střípky ze života předválečných Lidic. V navazující promítací místnosti jsme zhlédly dokumentární film „Ves lidí“. Na projekčních plochách byly promítnuty dobové filmy a fotografie. Expozice je velmi dobře uspořádána a návštěvníka vtáhne do doby, kterou zobrazuje se všemi neuvěřitelnými hrůzami a nelidskostmi.
Asi zde nemohu popisovat celou naši cestu a myšlenky, které nám běhaly hlavou jako splašené a nechápající, že lidské bytosti jsou schopné takových zvěrstev…
Takže jen několik faktů:
Lidická tragédie nezačala v samotných Lidicích, ale v atmosféře nacistického teroru po atentátu na Reinharda Heydricha 27. května 1942. Po jeho smrti 4. června hledali nacisté rychlou odvetu a zároveň chtěli zastrašit české obyvatelstvo.
K Lidicím je přivedla i nešťastná shoda okolností: gestapo se dostalo k dopisu, který vyvolal podezření, že se v obci skrývají vazby na odboj. Vyšetřovatelé pak začali spojovat jednotlivé stopy s rodinami v Lidicích, i když skutečné důkazy byly slabé.
Rozhodující roli sehrála nacistická politika kolektivního trestu. Karl Hermann Frank využil situace k demonstraci síly a obec byla večer 9. června obklíčena jednotkami SS a německé policie.
Ráno 10. června 1942 začal masakr, který znamenal vyhlazení obce: muži byli popravováni na místě, ženy odvlečeny do táborů a většina dětí zavražděna. Lidice se tak staly symbolem toho, kam může vést kombinace okupace, pomsty a bezpráví.
Na území bývalé obce, kde žilo cca 500 obyvatel jsou viditelné základy Horákova statku, kde došlo k hromadné popravě 173 lidických mužů a jejich hrob, který mohl být založen až v roce 1945. Velmi srdcervoucí je památník dětských obětí války v letech 1939 – 1945, který vytvořila akademická sochařka Marie Uchytilová. Dílu vtiskla podobu 82 lidických dětí, které byly zavražděny v létě 1942. Nesmím také opomenout Růžový sad, kde je řada růží věnována různými státy a dalšími subjekty. V současné době obsahuje Růžový sad celkem 240 odrůd růží v počtu více jak 24 tisíc keřů.
Po válce začaly nové Lidice vznikat jako symbol obnovy i památky na zničenou obec. Nová vesnice se budovala od roku 1947 západně od původního místa, kde měla poskytnout důstojné bydlení ve 150 domech ženám a dětem, které tragédii přežily.
Na podobě nové obce se podíleli přední čeští a slovenští architekti a vznikla i veřejná architektonická soutěž, která patřila k prvním v poválečném Československu. Výsledkem byly moderní rodinné domy, širší ulice a snaha vytvořit vzorové bydlení své doby.
Dnes tuto kapitolu připomíná stálá expozice Stavíme nové Lidice v domě č. p. 116, která se věnuje architektuře, bytové kultuře i každodennímu životu v nové obci. Tuto expozici jsme navštívily a potěšily se ukázkami zařízení bytu, které si pamatujeme z mládí.
V těchto dnech si Lidice připomínají události roku 1942. K 84. výročí vyhlazení obce Lidice proběhne 12.6. na nádvoří muzea Památníku Lidice Děkovný koncert Pro Lidice a 13.6.2026 se uskuteční celé pásmo akcí, které bude začínat Mší svatou na základech kostela sv. Martina.
Po obědě v Lidické galerii jsme tento skvělý výlet zakončily u Slávky doma na kafíčku se zmrzlinou. Slávka nás provedla zahradou se vzrostlými stromy, bíle natřenou dřevěnou houpačkou, skleníkem, kde se již chlubí velkými okurkami a spoustou různých květin.
O celou zahradu s láskou pečuje a těší se, že zase obnoví chov svých milovaných slepic – kamarádek.
Na závěr jsme dostaly knížku „Soukromý archiv smíchu“ s vlastnoručním věnováním autorky, která nám z knížky přečetla tři povídky, které srší vtipem a hlubokou lidskostí. Se svolením autorky zde jednu povídku uvádím:
Slepice z Bretaně
Opravdu kuriózní dědictví, ovšem naplněné čistou láskou, získala moje věrná kamarádka žijící v Bretani. Přátelila se sousedkou, starou babkou, vdovou po rybáři, hodnou ženskou, která Mileně, jak se moje kamarádka jmenuje, hlídala dům a zalila kytky, když bylo potřeba. Oplátkou jí zase Milena krmila králíky a slepice, když babka vyrážela za dětmi do města. Jenže babce se nějak přitížilo a její rodina rozhodla, že její maličké hospodářství zruší. Odvezli králíky a slepice – až na jednu. Babka si nedala říct, postavila si hlavu, že doma musí alespoň jedna slepice zůstat. Dobrá, jednu jí tedy nechali, ale ta najednou opuštěná slepice se začala chovat jako pejsek. Chodila s babkou na trh, nehnula se od ní na krok, zkrátka babku milovala a ona jí náklonnost oplácela … Jenže opět se babce přitížilo a Milena se starala nejen o ni, ale také o její věrnou slepici, která dlela u jejího lůžka až do jejího skonu. Než babka zavřela oči, odkázala věrnou slepici mé přítelkyni Mileně. Ta babce na oplátku slíbila, že se slepicí bude zacházet vlídně, protože jí bude hodnou babku dnes a denně připomínat … Slepice se tedy ocitla o pár baráků jinde, ale už se jí tam nelíbilo. Stýskalo se jí po babce … Milena ani chvíli neuvažovala o tom, že by mohla ze slepice, kterou zdědila, uvařit vývar a hodit ji na papriku. Věděla, že slepice už má svůj věk a že má hlavně zcela jistě svou duši … Tak nakonec oběhla celé městečko, kde žije, a našla rodinu chovající slepice. Vypověděla jim příběh babky a věrné slípky a majitelé přislíbili, že slepici nechají dožít u nich na dvoře s houfem mladých nosnic. Ovšem s výhradou, že stařenka mezi mladý chov takříkajíc ve zdraví zapadne. Dohoda byla stvrzena a Milena pak dnes a denně běhala kontrolovat starou slepici t.č. ve zkušebním vyhnanství … A představte si: dopadlo to skvěle. Parta mladých nosnic slepičku-babičku mezi sebe nejen přijala, ale dokonce se k ní chová úslužně a přátelsky! A stařence se báječně daří! Z houfu bretaňských slepic by si měli vzít příklad nejen slepice celého světa, ale i lidé! Stará slepice v Bretani – to je přece příklad dědictví jak břink.
Příklad hodný následování, přesně v duchu bolševického hesla: „Slepice všech zemí, spojte se!“
Knížka skutečně stojí za přečtení, je zde mnoho úsměvných historek ze života autorky i z její úzké spolupráce s mnoha slavnými osobnostmi.
V den vydání tohoto časopisu Slávka odlétá za svou kamarádkou Milenou a za slepicí, pokud ještě žije, do Bretaně na dovolenou. Slávko, přejeme Ti šťastnou cestu, krásnou dovolenou a těšíme se na pokračování humorné knížky s názvem „Album vzpomínek“, tentokráte s fotografiemi.
Milena Najmanová
Slávka přijíždí
ALENky před památníkem
Pietní místo
Sousoší lidických dětí
Slávka předčítá ze své knihy
