Dívám se na hodinky, je půl desáté, když mně zvoní mobil. Konečně … čekám na něj od rána. Nechávám rozdělanou práci a hned se hlásím. V mobilu slyším hlas, který sice nezní příliš vesele, ale přece jenom nějaká ta špetka radosti v něm je. „Už mě pustili, přijeď si pro mě … přijeď brzo … chci být s tebou … těším se na tebe a na Dodíka …“
„To víš, že hned jedeme, moc nám tady chybíš …“, stačím ještě přidat pár svých slov.
Do nemocnice v Krči je to přes celou Prahu, člověk nikdy neví, jak bude silnice zacpaná, takže to neprotahuji. Naložím čivavku Dodíka, na něhož se moje žena strašně těší, a uháníme po Průmyslové k jižní spojce. Naštěstí to docela jde, takže už za chvíli zastavujeme na parkovišti před chirurgií. „Moje“ pacientka už je připravená a vyhlíží nás na chodbě. Chtěl bych jí, jak to obvykle děláme, silácky obejmout, ale dneska se musíme spokojit jen s pusou. Operovali jí totiž levý prs a vložili tam titanové destičky pro budoucí ozařování. Mé ženě Mileně samozřejmě do nějakého juchání není, nicméně i přes veškerou péči, kterou se jí v nemocnici dostalo, se těší domů, těší se na prostředí, které je nám oběma tak důvěrně milé. Doma ji uložím a snažím se jí splnit každé přání, které jí na očích vidím. Nemá jich však přehnaně mnoho, jen mě drží za ruku a druhou hladí svého „ušatého“ miláčka. Určitě i jemu se po panince stýskalo …
„Spi“, říkám, „potřebuješ hlavně spát, pak ti udělám něco k jídlu“.
Jsme oba neuvěřitelně rádi, že to takhle dopadlo. Jizva není naštěstí tak hrozná, ani ta pod ramenem, kde ji operovali mízní uzliny. Vypadá jako malý buřtík, ale věříme, že se to všechno časem poddá …
To už máme za sebou, podotýkám, že úmyslně mluvím v množném čísle, protože všechno to martyrium spojené s léčením zákeřné nemoci prožíváme spolu včetně tří chemoterapií, které nepatří k „lahůdkovým“ životním zážitkům. Začalo to vlastně všechno v červnu loňského roku (tedy 2006), kdy jsme při společném sprchování objevili na levém prsu nějaký nezvykle tuhý nádorek, který musel zřejmě narůst velmi rychle, protože na ultrazvuku, kterým manželku prohlíželi zhruba před třemi měsíci, se nic neobjevilo. Hned druhý den jsme navštívili lékaře specialistu, který nařídil okamžité odborné vyšetření. „Je to cysta,“ sdělili nám na chirurgii, „je třeba ji odsát a pak se uvidí. Dostanete nemocenskou a třikrát týdně budete jezdit na vyšetření …,“ vyslechli jsme si ortel lékařky. Odjíždíme na chatu, máme ji nedaleko Prahy, určitě nám tam bude lépe, než v pěkně vyhřáté Praze. Samozřejmě, nedá nám to dost dobře spát, ale nakonec se shodujeme na tom, že tento lékařský verdikt vyloučil vizi něčeho mnohem hrůznějšího. Bohužel, jen dočasně …
Cysta se stále naplňovala, ačkoli pomocí drenu a pravidelného čištění by přece měla ustupovat. Třikrát týdně jezdíme z chaty do nemocnice a stav se nějak výrazně nelepší. „Cystu budeme muset vyndat, odebrat vzorek tkáně a poslat ho na histologické vyšetření“, říká lékařka po jedné z dalších návštěv. „Bude třeba, abyste tady pár dní zůstala“, dodává.
Její slova vyzněla celkem neutrálně, zatím nás nic děsivého ještě nenapadlo, i když, a to zná zřejmě každý člověk, nikdy nevíte, na čem vlastně jste. Tak jsem manželku odvezl znovu do špitálu. Nechali ji na pokoji samotnou, což ji určitě na „suverenitě“ nepřidalo. Vím to úplně přesně, byl čtvrtek dopoledne, když mě volala. Zvedl jsem telefon a než jsem ji stačil říci pár povzbudivých slov, vytušil jsem, že se „něco“ přihodilo. Vzápětí jsem zjistil, že mě mé tušení něčeho neblahého nezklamalo. „Jirko …, přijeď sem, přijeď hned, paní doktorka chce s tebou mluvit …“, říká moje žena nezvykle stísněným hlasem. „Jistě, miláčku, hned jsem tam, stalo se něco?“, ptám se podobně zaškrceným hlasem. „Jo, je to špatné …“, nestačí ani doříci a začne plakat. To jsem věděl, na čem asi jsme. Moje žena je totiž statečná a jen tak pro nic za nic by neplakala.
Nastal opět tradiční rituál, nastartovat auto, posadit vedle sebe Dodíka a z chaty po dálnici uhánět do Krče. Jedu jako v transu, dopravní předpisy jako by mě v tuto chvíli absolutně nezajímaly, stále přemýšlím o jejích slovech. Na pokoji jsem za chvíli. Letím k posteli, abych svoji Milenku co nejvíce potěšil. Ta však má plné oči slz. „Mám … mám“, říká přerývaným hlasem, „mám pozitivní nález … dopadla jsem stejně, jako moje maminka“. (Ta ji totiž zemřela na stejnou diagnózu před devětadvaceti léty.)
Tato zpráva mně sevřela srdce, musel jsem to sám rozdýchat. Beru její hlavu do náruče. „Zvládneme to, určitě to zvládneme … je to přece na počátku … určitě dostaneš všechnu péči …“, to už říkám docela přesvědčivě. Pak bereme tašku s věcmi a opět pospícháme na chatu, kde je nám v toto parné léto nejlépe.
Chemoterapie začala hned následující týden. Jedeme spolu opět do nemocnice, tentokrát však ne na chirurgii, ale na ono „odstrašující“ oddělení, jímž je onkologie. Je tam neuvěřitelné množství lidí, až mě to samotného zarazilo. Sedět tady, to znamená vyslechnout si spoustu individuálních zážitků a zkušeností, které pohříchu příliš optimisticky nevyznívají. Po dlouhém čekání jsme se „dočkali“. „Prosím, pojďte do ordinace, musíme vám naprogramovat vaši dávku“, říká sestřička. Zní to docela prostě, ale zase tak jednoduché to není. Všeobecně se tvrdí, že většina pacientek snáší chemoterapii špatně a co je prý velice nepříjemné, začnou po ní padat vlasy. Po chvíli moje žena vychází z ordinace, nic nepříjemného na ní není vidět. Opět pojedeme do chaty, po cestě musíme ještě nakoupit. „Jak ti je“, ptám se. „Tak, nic moc, ale jde to“, odpovídá. Všechno to přišlo až v podvečer na chatě. “Není mi dobře, jdu si lehnout …“, poněkud posmutněle se na mě moje žena dívá. „Jdi, já se o všechno postarám …“, nestačím to však ani doříci, když slyším: „Točí se mně hlava, budu zvracet, prosím tě, dej mně sem něco …“, sotva zaslechnu její hlásek.
Pět dní to trvalo, než se zase dostala do své kůže. „Příště zůstaneš v nemocnici, tam se o tebe přece jenom postarají mnohem odborněji, než to mohu udělat já“, utěšuji ji. Chemoterapií bývá obvykle šest, svoji ženu obdivuji, jak se s nimi dovedla poprat. Po každé z nich byla velmi špatná a měla přímo hrůzu z té další, která vždycky následovala po třech týdnech. A mezitím již připomenutá operace prsu a uzlin … Vždycky mně to dalo dost práce, než jsem ji „znormalizoval“. „Ještě dvakrát, máš to za sebou, ještě naposled, určitě se s tím popereme“, hladím ji po holé hlavě. „A mám dokonce pocit, že už se ti tam začínají nějaké ty kučery objevovat. Uvidíš, všechno bude dobré, zachytili jsme to včas …“, říkám docela přesvědčivým hlasem.
Musím samozřejmě přiznat, že jsme nežili úplně tak, jako dříve. Milenka byla totiž značně unavená, ale podlehnout nějaké bezvýchodnosti jsme nechtěli. Tak jsme se snažili dělat spoustu věcí, jako by se nic nedělo. Nechtěl jsem připustit nějakou skepsi, byť mně do nějakého „jásání“ určitě nebylo. Tak jsme zase začali chodit do divadel, na výstavy, navštěvovali jsme své známé a oni přicházeli k nám, připravovali jsme výlety a sami na ně jezdili. „Ty tu Milenu uštveš, víš přece, že není zdravá …“, to mně vyčítala řada přátel. Já to ale nepřeháněl, jen jsem chtěl, abychom neměli čas na přemýšlení o tom nejhorším, co může tato nemoc přinést. Zkrátka a dobře, těšme se ze života, který právě prožíváme, zažeňme od sebe co nejdále onen existenciální strach, který provází takto vypjaté životní situace. Musíme věřit, že to všechno zvládneme a zase budeme žít naplno, byť to bude ještě nějaký čas trvat.
„Po chemoterapiích vás čeká ještě třicet dávek ozařování“, sděluje manželce ošetřující lékařka. „Nebojte se, to už je proti tomu, co jste prodělala, procházka růžovým sadem“. Procházka to sice nebyla, ale přece jenom už to bylo „o něčem jiném“, nicméně to znamenalo každý den od pondělí do pátku po šest týdnů ráno zajet do nemocnice na tento zákrok. „Ne, to nebolí … jen tě přesně zaměří, fixou ti udělají na inkriminovaných místech křížky, mimochodem, musíš mně je čas od času obtáhnout …“, líčí mně své pocity moje žena.
Je polovina května roku 2007. Máme za sebou jedenáct měsíců poněkud jiného způsobu života, máme se však stejně rádi, jako před tím, ne-li ještě více, myslíme na „zdravou“ budoucnost, jezdíme na výlety, chodíme za kulturou, pracujeme na chatě na zahrádce, navštěvujeme se se známými. Končí poslední týden ozařování, Milence už narostlo docela slušné „háro“. Dokonce si ho už může umýt a učesat, nicméně paruka se zřejmě ještě na nějaký čas stane neodmyslitelnou součástí její garderóby.
Svou ženu obdivuji, jak to všechno zvládá. Je houževnatá, věří v dobrý konec, a to ji posiluje. Rakovina je zákeřná nemoc, člověk musí být od začátku léčby přesvědčen o tom, že ho čeká ještě notný kus příjemného života. Je potěšitelné, jak mnoho lidí jí fandí, pozdravují ji, poptávají se, jak jí je. I to ji drží „nad vodou“.
Konec léčby? Čas pro něj zřejmě ještě nenazrál, ale věříme, že to nejkritičtější období snad má – a řekněme v množném čísle – máme za sebou. Všichni tři – moje žena, já a náš Dodík. Těšíme se na léto a vůbec na všechny další a snad krásné dny, týdny a roky našeho společného života. Milenko, jsi úžasná …
(manžel Jirka)