Alenky a Švanda ve Vrchlabí
Ve čtvrtek 18. dubna se vydalo jedenáct Alenek z Prahy do Vrchlabí za dudákem Švandou. Ten je sice podle J. K. Tyla ze Strakonic, ale vyskytuje se občas i na jevišti vrchlabského Kulturního domu Střelnice. Přivádí ho tam vrchlabský vlastenecký ochotnický spolek VLASTÍK, jehož mám tu čest být nejstarší členkou.
A tak jsme s Danielou vymyslely a konečně i uskutečnily přátelské kulturní setkání. Kromě Švandy byla motivací většiny z nás také chuť setkat se po delší době s bývalou dlouholetou členkou, další vrchlabskou Alenkou, Andulkou Horčičkovou, která mne kdysi k Alenkám přivedla. A jako bonus jsme stihly i návštěvu nového Krkonošského muzea a ovšem i několika restaurací.
Hlavní skupinu Alenek jsem si vyzvedla ve čtvrtek po 10. hodině na autobusovém nádraží. Po menším občerstvení a ubytování Dany a Zdeny u mne doma jsme obsadily 2 objednané stoly v restauraci Botta-café na náměstí. Měly jsme dost času na výběr i konzumaci výborného oběda, protože penzion U Tranů, kde bydlely ostatní, ubytovává až po 14. hodině. Cestu po městě nám zpestřila Marie N., která zjistila, že si v autobusu z Prahy zapomněla mobil. Ale jsme děvčata šikovná, tedy hlavně Zdena J., tak se nám povedlo situaci bravurně vyřešit a s Marií jsme si hned po obědě odskočily jen pár metrů na zastávku autobusu na náměstí a pan řidič, vracející se ze Špindlu, nám nalezený mobil předal. Zatím dorazilo i motorizované kvarteto Milena, dvě Hany a Maruška, které to vzalo přes Jablonec a už vezlo asi tunu korálků. To zas bude práce a náramků!
Během odpoledne jsme stihly ubytování, procházku parkem a získání info k zítřejší návštěvě muzea. Pak už jsem jen děvčatům vysvětlila kudy na Střelnici a věnovala se přípravám na svůj herecký výkon.
Hlediště divadelního sálu Střelnice (kdo viděl Formanovo „Hoří, má panenko“, umí si sál představit. Jen tombola chyběla, zato ve foyer je spousta fotek z natáčení), bylo večer na představení Strakonického dudáka nabité, publikum skvělé, potleskem na otevřené scéně nešetřilo, vždyť jen já sama jsem tam měla 11 hlavou klaku! Hrálo se nám výborně, vše dopadlo jak si pan Tyl usmyslel a Švanda navzdory intrikám Vocílky, zlobě zlé královny (tedy mne) i nástrahám divých žen skončil v náruči své milované Dorotky. Děkovaček po té bylo mnoho a já při nich byla obdařena nádhernou kyticí od svých Alenek. DĚKUJI !!! Zbytek večera jsme strávily ve výborné náladě u pivka a vínečka v restauraci Kulturního domu.
V pátek dopoledne bylo na programu setkání s naší milou Andulkou. Sraz byl u mne doma, jelikož jsme všechny usoudily, že je zbytečné se přesouvat třeba do cukrárny. Měla jsem napečeno dvě krabice bratislavských rohlíčků sklízely pochvalu všech přítomných, nivová pomazánka, pečivo i nápoje všeho druhu také přišly k chuti, i děvčata něco donesla … prostě nám tu bylo pospolu dobře. Andulka vypadala šťastně a všechny obdarovala krásnou knižní záložkou s Krakonošem a hřebeny Krkonoš v 3D provedení. Mohly jsme vzpomínat, povídat a smát se aniž bychom někoho rušily. Pozvala jsem i naši další společnou kamarádku, turistku a cvičitelku Boženku, která se náhodou seznámila předloni na rehabilitaci ve Chvalech u Prahy s naší členkou Hankou L. Svět je prostě malý a plný Alenek.
Odpoledne jsme vyrazily na prohlídku nového Návštěvnického centra Krkonošského muzea. Tam nás čekala sice krásná a rozsáhlá expozice, ale také spousta nástrah (např. skříňky na batohy a kabáty v suterénu a nástup na prohlídku zpátky v přízení, výtah? ano, ale jeho záhadné fungování dělalo potíže i průvodkyním, které nám pomáhaly, nebo oslnivě bílé podlahy a předěly v terénu, přes které se snadno padalo, což se podařilo Květě). Celá expozice je multimediální, každý si zvolil vlastní tempo a čtení textů, fotografií i videí. Dozvěděly jsme se tam o Krkonoších naprosto všechno, jen udržet skupinu pohromadě se nám nedařilo. Nebýt ochotných průvodkyň, nejspíš bychom bloudily ve sněhobílých labyrintech ještě dnes. (V muzeu jsme splnily i úkol Marty „kdo mne tam najde, dostane sladkou odměnu! – našly jsme na jednom panelu fotku houbařky Marty v nadživotní velikosti – pozn. Daniely).
Po tomto vyčerpávajícím zážitku jsme zvolily posezení v asijské restauraci a udělaly jsme dobře. Všechny jsme si moc pochutnaly. A tady mé líčení alensko-vrchlabského putování končí. Loučily jsme se už za tmy a počínajícího deště pod podloubím pensionu U Tranů, kde byly Alenky s ubytováním spokojené. Daně a Zdeně ubytovaným u mne také nic nechybělo. V sobotu ráno už všechny Alenky zase mířily do svých domovů.
Marta Hrušková z Vrchlabí
Plakát
Strakonický dudák
Královna
V muzeu
U Marty
Na Střelnici
