Pardubice 10. listopadu 2022
Na listopad jsme domluvily s kamarádkami z Pardubic na setkání klubů. Vzhledem k několika dalším podzimním akcím, kdy cílem děvčat z KONu byla i Praha, los padl tentokrát na návštěvu Pardubic. Alenky byly v Pardubicích několikrát, ale už je to delší dobu (našla jsem fotky z roku 2014), tak jsme se znovu do toho pěkného města těšily.
Vlak v 9,02 h z hlavního nádraží jel kupodivu na čas – tedy až do Kolína, pak jsme si počkali před Pardubicemi chvíli na mezi. Zpoždění bylo ale jen 10 minut, to je na ČD velký úspěch. Na nádraží v Pardubicích nás už čekaly pardubické kamarádky pod vedením Aleny Novákové, předsedkyně klubu KON. Radostně nás vítaly a hned nás seznámily s připraveným programem na celý den. Začínal rovnou před nádražím nástupem do autobusu, který nás vzal na komentovanou vyhlídkovou jízdu přes celé Pardubice.
První cíl dnešního dne byl Památník Zámeček. Je to pietní místo věnované obětem heydrichiády. Já vím, není to moc veselý začátek výletu, i nebe bylo smutně zatažené, ale děvčata nám chtěla toto místo otevřené teprve před nedávnem ukázat. Památník se nachází v blízkosti Larischovy vily zvané Zámeček, kde sídlila za protektorátu nacistická policie. Písečný val za žulovým pomníkem používali nacisté jako popraviště. Zahynulo zde 194 lidí z Pardubic a okolí, mezi nimi i obyvatelé obce Ležáky. V nové budově památníku na nás vše „padalo“, ale to je podle slov milého mladého průvodce záměr, nemáme se tam cítit dobře. Mohly jsme číst příběhy jednotlivých popravených a umučených lidí a vidět upomínky jejich těžkých chvil, číst vzpomínky pamětníků. I přes depresivní účinky si myslím, že takové místo má být a musí připomínat věci, které se staly a mohou stát – jak říká jeden z mnoha uvedených citátů: „Máme-li lidské nenávisti předcházet, musíme ji napřed poznat.“ Teprve když jsme ze tmy Kobky vyšly na malý Pietní dvůr se vzrostlou třešní, volně jsme vydechly a překvapeně jsme se dívaly nahoru na sluníčko, které se na nás smálo. Moc nám to pomohlo.
Další trasu po městě jsme zase projely autobusem až do centra. Tam už jsme obdivovaly architekturu a památky a bylo po smutku. Dominanta města Zelená brána, Perštýnské náměstí s krásnou novorenesanční radnicí, kostel sv. Bartoloměje, Východočeské divadlo – všechno krásné a známé stavby. Zamířily jsme do příjemné restaurace Záložna na oběd. Poseděly jsme s Alenkou, Blankou a Jiřinkou a setkaly se s naší lenkou žijící v Pardubicích Janou Kudláčkovou. Vítání bylo veselé a povídání a vzpomínání nebralo konce.
Po dobrém obědě jsme se odebraly na pardubický zámek – sídlo pánů z Pernštejna. Obdivovaly jsme stavbu, která vznikla za časů pozdní gotiky a rané renesance a je krásně zrekonstruovaná. Na zámku je otevřen nový prohlídkový okruh Pernštejnská rezidence – nejstarší renesance v Čechách. Na nádvoří nás přivítali barevní i bílí pávi a když Zdenka vybalila svačinu, přilétali a přibíhali k nám další z celého zámeckého areálu. Prošly jsme se kolem zámku po zámeckých valech, které jsou pevnostním unikátem evropského stavitelství, chrání sídlo a přitom jsou v centru města. Z valů je krásný pohled na štíhlé vysoké domky pod hradbami a výhled na Pardubice. Na nádvoří je také Zámecká kavárna, kde jsme musely ochutnat výbornou brazilskou kávu a zákusky.
U divadla jsme se s Pardubicemi loučily a autobusem se přesunuly k nádraží na vlak. Maruška ještě stihla nakoupit pardubické perníčky a už jsme naší milé průvodkyni a kamarádce Alence mávaly. Tak zase brzy na viděnou, třeba příští rok na jarmarku v Kouřimi!
Daniela, Zdeňka, Maruška a spřízněná Zdenka
